No comment

2. srpna 2010 v 15:37 | Laduška |  Ona jemu
*

maky



*
*
 

Spát, chviličku spát

16. února 2008 v 18:33 | Laduška |  Smutek

Žárlivost

15. října 2007 v 13:20 | Laduška |  Ona jemu
***
*
***

Žárlivost je tyran v království lásky.
Dívá se brýlemi, které dělají z trpaslíků obry a z podezření pravdu

MIGUEL DE CERIIANTES SAAIIEDRA

**
*
Muži většinou žárlí na své předchůdce,
ženy na své nástupkyně.

MARCEL ACHARD

**
*
Na cestě k opravdové lásce leží tři velké balvany,
jimiž jsou sebeláska, ješitnost a žárlivost.
Dokud je neodvalíš stranou,
nedostaneš se kupředu.

RICHARD ALDINGTON

**
*
Během námluv si nikdo není tím druhým jist,
každý se snaží toho druhého dobýt.
Oba jsou živí, přitažliví, zajímaví,
ba krásní - protože oživení vždycky zkrášlí výraz tváře.
Ani jeden ještě nemá toho druhého,
tudíž každý z nich zaměřuje svou vlastní energii na bytí,
tj. obdarovávání a povzbuzování druhého.
Aktem manželství se situace
často podstatně změní.

ERICN FROMM

**
*

 


Král Lávra

18. května 2007 v 17:13 | Laduška |  Literatura

Karel Havlíček Borovský - Král Lávra




Byltě jednou jeden starý dobrý král,
ale je to dávno, taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
dělí kraj ten od české komory,
kde on panoval.

Bylť král irský Lávra, povím zkrátka vám,
a já o tom králi pěknou píseň znám:
nalej, stará čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru chválí irský lid,
nebyl ani tyran, nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.

Jenom jednu slabost ten král dobrý měl,
že jest na holiče tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
dlouhé vlasy po krku široce
nosil jak roj včel.

Horší ještě bylo: vždy na letnice,
jak očistil holič královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!

Divili se lidé, mrzela je dost
na tom dobrém králi tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávoť pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Jenom holičové zvyknout nemohli,
na šibenici je špatné pohodlí,
než co dělat? nic jim nezbývalo,
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo již na letnice,
sebral se bradýřský cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.

Padl los, ach! padl: letos Kukulín
bude holit krále, staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
"Ach! můj Kukulín!"

http://www.ddm.vys.cz/galerie/masky/kat.jpg

Již posloužil králi, již ho vede kat,
ukrutnou odměnu za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.

"Králi, pane králi! Syn můj jedinej,
pro Boha tě prosím, slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!

Králi, Milost - Pane! máš to lidský cit?
nevinného hocha katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít?

Jestliže ty, králi, dobré srdce máš,
jistě každoročně jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?"

Král se na ty řeči velmi zastyděl,
ale ještě více slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

Všem se kázal vzdálit, jen sám Kukulín,
povolán ku králi, bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
"Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.

Přísahej, že smlčíš na věčné časy,
co jsi na mé hlavě viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy."

http://www.net-broadway.com/nsw/cine/karel_zeman/kral_lavra/img/pic1.jpg

Rád přísahal mladík a byl propuštěn,
zvěstovati matce, jak jest povýšen;
pak holíval ob den králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Těšili se lidé, že ten dobrý král
jedinkou svou chybu vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval.

Stojí mladý holič v dvorském obroku,
raduje se matka z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.

Než co platí hvězdy, zlaté třepení,
když srdéčko trápí ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají, tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet, holičem nebuď:
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou:
jazejček je rtuť!

"Ach! můj milý synu, co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání, v noci pokoje:
bývals vesel, teď ti líčko vadne
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?"

"Má milá matičko, ach! pomoc žádná!"
"Můj milý synáčku, moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá."

Pravil starý v lese: "Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič a tajemství víš.
Tyje nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova na stoku dvou řek
stojí dutá vrba třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék."

Obrázek “http://media.rozhlas.cz/_obrazek/00478363.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Hned tu noc se holič z domu vypravil,
zkusit, co mu stařec v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.

Po tom uzdravení prošel krátký čas,
tu strojil král Lávra hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli se k tomu hodování
na králův rozkaz.

A po hodování velikánský sál
hladce voskovaný čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější Karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Češích je doma vždycky malý sled,
ale všude jinde naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Táhli hudci k bálu, až pan Červíček
silným kvapem ztratil z basy kolíček,
a když přišli k Viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.

http://kresby.grafika.cz/data/media/70/basa.jpg_middle.jpg

Tam u duté vrby s basou smutně stál:
"Půjdu-li ho hledat, promeškáme bál!"
Uříz' z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou králi čistou věc,
jak na bále pustil po strunách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
"Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"

Král dal hned Červíčka s basou vyhodit,
bylo však již pozdě basu oběsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozneslo se v lid.

Co nyní celý svět věděl od basy,
nebylo nic platno skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.

A po krátké době, když utich' povyk,
líbil se přec lidu dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
všechno zmůže zvyk!

Tu je konec písně: zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky holil a stříhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.

Není každá vrba jako Viklovská,
ani každá basa jak Červíčkovská:
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá.

***


Kdo vchází do tvých snů, má lásko

19. dubna 2007 v 21:55 | Laduška |  Láska
*


Kdo vešel ve tvé sny má lásko, kdo slyšel tvůj smích zvonivý, zvonivý?
Komu říkal jsi mám tě rád krásko, kohos měl v náruči svý, jenom svý?
Kdo čechral ti na čele vlasy, kdo šeptal ráda tě mám, tebe mám?
Kdo smáčel si slzami řasy, kdo říkal já všechno ti dám, tobě dám?

To já vešla v tvé sny má lásko, já slyšela zvonit tvůj smích, zvonit smích
tos mě říkal mám tě rád krásko, a mě houpals na rukou svých, jenom svých.
Já čechrala jsem tvoje vlasy, a šeptala ráda tě mám, tebe mám
já smáčela slzami řasy, říkala všechno ti dám, tobě dám.

Jó, jedenkrát lásko mi uvěř, popadni mě v náruč svou, jenom tvou
a jen podle sebe mi neměř, a poslyš milenku svou, jenom tvou.
Já jsem tvoje lásková víla, co vešla v sny do nocí, do nocí
jen o tobě má duše snila, i mé srdce horoucí, horoucí.

Ty sny jsou tak křehké má lásko, tak jako pavoučí síť, jenom síť,
že foukneš jen lehce má lásko, a kde byly, si je chyť, si je chyť!
Já musím být uprostřed dění, ne vedle jak za vozem, za vozem,
jó bylo moc hezké to snění, už zase sama tu jsem, já sama jsem!

Tak mluv se mnou o tom má lásko, ač třeba minutu jen, denně jen
a ptej se cos dělala krásko, na co jsi myslela jen, celý den!?
Jak můžeš mě milovat plně, když nemám důvěru tvou, celou tvou
jak uvěřit tvým slůvkům ke mně, když vidíš jen starost svou, jako tvou?

Já neumím říci to jinak, než touhle říkankou svou, jenom svou
já nechci už něco jen nějak, moc dlouho brodím se tmou, tichou tmou.
Ty lásko má, světlo mi vnášíš, vedeš mě za ruku ven, ze tmy ven
proč nyní to světlo mi zhášíš, zbývalo málo už jen, málo jen.

Zkus pochopit mě moje lásko, jak asi cítím se já, jenom já
když řekneš mi čau moje krásko, byla jsi zas úžasná, úžasná.
Jó, kdybych já tělem jen žila, bylo by to báječné, báječné
já šťastná bych šíleně byla, z té chvály neskutečné, jenom té.

Jó, kéž bych jen milenkou byla, život by hned snazší byl, ano byl
jó, to bych se já netrápila, jen kdybys mě políbil, jó políbil.
Jen, kdybys mě objal má lásko, v náruči mě pochoval, pochoval
a kdybys mi zašeptal krásko, můj svět by slastným se stal, provždy stal.

Jsem složitá bytost má lásko, neznám jen milenkou být, jenom být
nestačí jen říkat má krásko, já toužím v tvém těle být, v tobě být.
Já chci slyšet co ráno snídáš, cos dělal celičký den, celý den,
co kdo s tebou mluví, co vídáš, když z okna pohlédneš ven, z okna ven.

Jak bystřina uhání z hory, tak prostá má přání jsou, přání jsou
tak vylez už z té svojí nory, a mluv už, mluv s láskou svou, jenom tou.
Já prosím tě ve jménu lásky, po které toužíš jak já, jako já
už vyhoď ty zaseklé pásky, zkus být my, ne ty a já, ty a já!

Jó, já to vím dobře má lásko, že ty mi porozumíš, pochopíš,
že řekneš mi OK má krásko:

Jo! Já jsem ten o němž sníš, o němž sníš!
Já chci sdílet s tebou má lásko, každičkou myšlenku svou, i tu tvou
já hlupák byl, když jsem tě krásko, jmenoval milenkou svou, jenom tou.

Tak odpusť mi to ty má lásko, že jsem tě tak podcenil, podcenil,
že myslel jsem, že stačí krásko, bych tělo ti potěšil, potěšil.
Jak můžeš mě milovat plně, když nemáš důvěru mou, celou mou
jak uvěříš mým slůvkům k tobě, když vidím jen starost mou, jako svou?

Já držel tě stranou má lásko, s běžností tě vytěsnil, vytěsnil
tak dovol mi teď moje krásko, abych to jó napravil, napravil.
Vím, jinak tě ztratím má lásko, to nechci za žádných dní, žádných dní
pak bylo by prázdno a pusto, a nic co je nevšední, nevšední....

Jó, takových lásek jsou kila, jenom já jich spoustu měl, spoustu měl
a ty jsi má lásková víla, pro kterou bych umřít chtěl, umřít chtěl.

A až mi to povíš má lásko, zahodím já smutek svůj, jenom svůj
a osuším své slzy lásko, svět bude zas celý můj, celý můj!

Já do toho světa můj milý, jen tobě propustku dám, tobě dám
a budem tam každičkou chvíli, já s tebou ty se mnou sám, jenom sám.

My budem jak dvě Boží děti, co pro ně život je hrou, jenom hrou,
a jen my dva budeme směti, prosmát se na konečnou, konečnou...
.
***


Dvě malá křídla

19. dubna 2007 v 19:23 | Laduška |  Kocovina
*

Obrázek30


Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a nejsou
Kudy jen bloudí, a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín

Kdo viděl dívku něžnou, jít ráno k náměstí
Šla vrátit výhru zamknout, bránu ke štěstí
Ta věc se zdála běžnou, a teď se hříchem zdá...

Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a nejsou
Kudy jen bloudí, a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín

Jen lékař napsal krátkou, svou zprávu úřední
O někom zmínka první, zmínka poslední
Už nejsi dívko matkou, a ptáček nezpívá...

Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a nejsou
Kudy jen bloudí, a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín

Jdou mámy večer z jeslí, kol hřišť a nároží
Do bílých cích dvě bílá, křídla uloží
a dívka prstem kreslí, svá psaní podivná

Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a nejsou
Kudy jen bloudí, a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín


Ooooo nananana ooooo na ... (v délce sloky)

No tak, projděte dům, z lásky tu zbývá jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem, a nejsou
Kudy jen bloudí, a kde jsou, hnízdo je prázdné, tichý klín



Dvě malá křídla - Helenka Vondráčková

Miluji tě!

26. března 2007 v 17:26 | Petrýsek |  On pro ni
Miláčku, lásko moje,
šíleně se mi po tobě stýská. Nedá se ničím na světě vyjádřit, jak moc tě miluji. Celý den nemyslím na nic jiného než na tebe. Jsi pro mě vším. Vším co má na tomhle světě cenu, jsi pro mě tím, pro koho dýchám a pro koho žiji. Kdybych byl sluncem, svítil bych jen pro tebe, kdybych byl větrem, foukal bych jen pro tebe, kdybych byl kytkou, kvetl bych jen a jen pro tebe lásko moje.
Každých deset minut se dívám na mobil, jestli tam není zpráva od tebe, i když vím, že nebude, protože máš mobil doma. Sedím u PC, a každou chvilku šeptám, "lásko, miluji tě, miluji tě". Miluji tě den ode dne víc a víc. Mám srdce i mysl plnou tebe. Mé srdce volá tvoje jméno, mé rty volají tě stále. Vážně nepřeháním lásko. Je to pravda.
Laduško už se mi vrať prosím, ať ti můžu šeptal "lásko moje, jsi pro mě vším, celým světem, dám za tebe všechno na světě". Šílím po tobě lásko. Bojím se o tebe, bolí mě, že musíš dělat věci, které nechceš, bolí mě, ten tlak pod kterým jsi. Chci tě obejmou a zbavit tě každého tlaku, chci, aby ses vznášela štěstím lásko moje. Chci slyšet tvůj smích a zahrnout tě něhou a láskou, která rozmetá každičkou bolest, každičkou pochybnost. Chci být tvou jistotou, tou skálou, na kterou se můžeš postavit a vždycky se o ni opřít. Miluji tě lásko.
Kdybych byl básník, napsal bych báseň, kdybych byl zpěvák, pěl bych ti píseň, kdybych byl malíř, maloval bych už jen tebe. Jsem jen muž, co ti chce dát sebe lásko moje. Co tě chce milovat, chránit tě a starat se o tebe.
Sedím tu jak v mrákotách a nemůžu ani spát, protože stále myslím na tebe lásko moje. Nemůžu se dočkat až se vrátíš, nemůžu se dočkat na tvůj hlas, nemůžu se dočkat tebe koťátko moje mazlivé.
Miluji tě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Jsem jen a jen tvůj lásko!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Šílím po tobě lásko má jediná!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
**

Milovat...

26. března 2007 v 17:13 | Petrýsek |  On pro ni
*
MILOVAT
ZNAMENÁ ŽÍT ŽIVOT TOHO,
KOHO MILUJEME
- ROCHEFOUCAULD
Jsi jarní vánek, chycený v mých dlaních,
jsi živá voda, děkuji Ti za ní,
jsi slunce, chci se nechat spálit,
jsi láska, už nechci se Ti vzdálit.....
Jsi hvězdou jedinou,
která vrhá světlo tmou.
Jsi vším co bytostně člověk si žádá,
protože Ty víš, co je to mít ráda.
Nikdy nechci ztratit tvoje světlo,
nechci, aby ani ve dne zhaslo.
NEJVĚTŠÍM POTĚŠENÍM PRO MĚ,
JE SMĚT TĚ MILOVAT LADONKO
TVŮJ PETRÝSEK
***

Prosím....

26. března 2007 v 16:35 | Petrýsek |  On pro ni
Milá Ladonečko.
Moc a moc na tebe myslím,
toužím po tobě a mám tě opravdu moc rád.
Ani ve snu mě nenapadlo,
že bych mohl někdy někoho tolik milovat jako tebe.
Věřil jsem vždy v lásku,
ale netušil jsem, že je možné tolik milovat a zároveň být tolik milován.
Jsem ti vděčný za každou chvilku, kterou se mnou jsi a věřím, vím to, že patříme k sobě.
Přemýšlel jsem dneska hodně o nás dvou,
o tom co už máme za sebou a vím, že spoustu úžasných věcí máme před sebou.
Nádherný společný život, kdy budeme dýchat jeden pro druhého.
Už jsem ani nedoufal, že mě někdy něco takového potká a teď vím, že potkalo.
***
***
Chci ti dávat každý den spoustu lásky a být ti oporou po celý život.
Vyhlížím den, kdy naše životy spojíme v jeden a budeme spolu.
Už nyní jsme spojili naše dušičky
a je to úžasné a nádherné.

Miluji tě a vždy tě budu milovat. Buď se mnou prosím lásko moje.
Tvůj a jen tvůj Petrýsek

Ladušce z lásky

26. března 2007 v 16:29 | Petrýsek |  On pro ni

***

Děkuji ti Laduško, že tu se mnou jsi,

láskou k tobě hořím tu, chci ti tu svou dávat.

Láskou svou tě naplnit a šťastnou tě udělat.
Mé srdce ti patří dávno, svůj život s tvým spojit chci.
Snad i ty máš tuhle touhu, i ty to chceš udělat.

Vím, že snadné nebude to.

Překážky se noří ze tmy, zdají se být veliké.

Naše láska je však větší, překážky se před ní zhroutí.
Nevydrží nápor lásky, budou muset ustoupit.
Pak budeme už jen spolu, milovat se tisíc let.
Pokaždé, když probudíš se, budem se víc milovat.

Z lásky navždy tvůj Petrýsek
*

Slyšíš mě?

22. března 2007 v 0:22 | Leonardo |  Kocovina
**
Touha po slávě
Když něžnou milostí opojený
jsem němě před tebou poklekal a šeptal - miluji tě,

když tvůj zrak laskavý mi vléval radost do žil,
ty nejlíp, drahá, víš,
zda po slávě jsou toužil.

Ty nejlíp víš,
jak vzdálil jsem se světu,

jak málo jsem se přál pokládat za poetu,
jak boj mě unavil,
jak byl jsem zoufalý,

jak nevnímal jsem nic, výtky i pochvaly.

Proč měl bych tehdy dbát o vratkou přízeň davu,
když tvá dlaň hladila mi obolenou hlavu,
když s okem zářícím
šeptalas častokrát:

Miláčku, šťastný jsi? Miláčku, máš mě rád?
Miláčku, odpověz, umíš být v lásce stálý?
Nikdy mě pro jinou tvé srdce neošálí?

A já jsem mlčíval, já tonul v rozpacích
a pouhá myšlenka na rozchod byla hřích
v těch šťastných minutách, kdy zdály se mi směšné
útrapy milenců a slzy bezútěšné.

A náhle pomluvy, zrada a klevety
a všemi opuštěn a všemi prokletý
jsem osiřele stál
jak poutník na Sahaře

a blesky šlehaly mi do zděšené tváře.
A já jsem vkročil
do temnot bezhlavěa já jsem najednou
zatoužil po slávě!


Tak,
aby jméno mé hřemělo jak uragán,

abys je slýchala den co den ze všech stran
a srdce zmučené
skrýt před ním nemohlas,

tak, aby v tichu ti připomněl věrný hlas
temný sad, loučení a ten šepot vroucí,
jímž jsem tě zaklínal
poslední naší noci.


No Happyend

21. března 2007 v 23:45 | Laduška |  Kocovina
Pro mou lásku
Proč do smutku a beznaděje
upadat v chmurných představách.

Loučení i tak bolestné je,

proč dřív než třeba mít z něj strach?

Uděláš brzy za vším tečku,
sám v osiřelém tichu niv
shledávat začneš po zrnéčku
v paměti vše, co bylo dřív.

Nešťastný budeš, po všem světu
ochoten budeš držet púst.
Za jednu mojí něžnou větu, za jeden šepot z mojich úst.


Puškin - fragmenty

21. března 2007 v 23:20 | Laduška |  Kocovina
*
Přežila jsem sny, dala sbohem touze

***
Přežila jsem sny, dala sbohem touze, dávno se na nic netěším.
Oči mi zbyly pro pláč pouze, dusím se smutkem nejtěžším.

Přespříliš brzy pod nárazy
osudu zvadl květ mých dní.
Jsem opuštěna a stesk mě mrazí,
čekám jen ránu poslední.

Tak v hvizdu vichru, bez naděje na podzim zkřehlý od hrůzy
poslední list se siře chvěje
na holé, nahé haluzi.

A.S.Puškin

21. března 2007 v 21:11 | Sisi |  Literatura
Taťánin dopis Oněginovi
**
Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud, nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla
a věřte:
nebyl byste znal, nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden, vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci,
a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme.
A my ... z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám ? Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného?... Ne již.
V světě ráda nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa:
Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel, přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl, až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, ač nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění.
A nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och, ano... Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny

v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj!
Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mi číst psaní..Já studem, strachy umírám..
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám...


Malý princ XXI.

27. ledna 2007 v 18:19 | Antoine de Saint-Exupéry |  Literatura

Princ a liška
Tu se objevila liška. "Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní…," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká…"
"Jsem liška," řekla liška.

"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný…"

"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata.

To je hrozně nepříjemné.
Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.

"Znamená to vytvořit pouta…"
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška.

"Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem
podobným statisícům malých chlapců.
Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ.
Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek.
Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého.
Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…"
"Začínám chápat,"řekl malý princ.
"Znám jednu květinu…myslím, že si mě ochočila…"
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos…"
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
"Na jiné planetě?" "Ano."
"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne.

Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní.
Trochu se proto nudím.
Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem.
Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní.
Ostatní kroky mě zahánějí pod zem.
Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte.
A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole?
Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné.
Obilná pole mi nic nepřipomínají.
A to je smutné.
Ale ty máš zlaté vlasy.
Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš.
Zlaté obilí mi tě bude připomínat.
A já budu milovat šumění větru v obilí…"
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.

"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času.
Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška.

"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali.
Kupují u obchodníků věci úplně hotové.
Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.
Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška.

"Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy.
Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat.
Řeč je pramenem nedorozumění.
Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…"
Druhý den přišel malý princ zas.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,"
řekla liška.
"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne,
již od tří hodin budu šťastná.
Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější.
Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná;
objevím cenu štěstí!
Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět,
v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád."
"Co je to řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška,

"to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé.
Moji lovci například zachovávají také řád.
Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice.
Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice.
Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému
a neměla bych vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku.
A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat…," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ.

"Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…"
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."

A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže.

Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě.
Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim.

"Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily.
Jste takové, jako byla má liška.
Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek.
Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval.

"Není možné pro vás umřít.
Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá.
Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval.
Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou.
Protože ji jsem pozabíjel housenky
(kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli).
Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila,
nebo dokonce někdy mlčela.
Protože je to má růže." A vrátil se k lišce.
"Sbohem…," řekl.
"Sbohem," řekla liška.

"Tady je to mé tajemství, úplně prostinké:
správně vidíme jen srdcem.
Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné,"
opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,"
řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška.

"Ale ty na ni nesmíš zapomenout.
Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.
Jsi zodpovědný za svou růži…"
"Jsem zodpovědný za svou růži…"
opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Malý princ XXII.

27. ledna 2007 v 15:35 | Antoine de Saint-Exupéry |  Literatura

Princ a výhybkář
"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl výhybkář.
"Co tu děláš?"
zeptal se malý princ.

"Třídím cestující po tisícových balících,"
řekl výhybkář.
"Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo."
***

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásl domkem výhybkáře.
***

"Mají náramně naspěch," řekl malý princ.
"Co hledají?"
"To neví ani člověk na lokomotivě," odpověděl výhybkář.
***

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.
***

"To se už vracejí?" ptal se malý princ.
"To nejsou oni," řekl výhybkář.
"To jsou zase jiní."
"Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?"
"Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme," vysvětloval výhybkář.
***

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.
***

"To jedou za těmi prvními cestujícími?"
zeptal se malý princ.

"Nejedou vůbec za ničím,"
řekl výhybkář.
"Ve vlaku spí nebo zívají.

Jen děti mají nos přitisknutý na okna."
***

"Jedině děti vědí, co hledají," pravil malý princ.
"Ztrácejí čas hadrovou panenkou, panenka se stane hrozně důležitá,
a když jim ji někdo vezme, pláčou…"
"Mají štěstí," řekl výhybkář.
***
TOPlist**

Kam dál