A.S.Puškin

21. března 2007 v 21:11 | Sisi |  Literatura
Taťánin dopis Oněginovi
**
Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud, nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla
a věřte:
nebyl byste znal, nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden, vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci,
a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme.
A my ... z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám ? Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného?... Ne již.
V světě ráda nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa:
Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel, přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl, až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, ač nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění.
A nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och, ano... Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny

v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj!
Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mi číst psaní..Já studem, strachy umírám..
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Caeli Caeli | Web | 26. dubna 2007 v 19:32 | Reagovat

Já píši Vám... Krásný, fakt, že jo... Krásně to I. S. Puškin napísal....

2 Alena K. Alena K. | 3. června 2008 v 16:00 | Reagovat

Jo, jo, to chlapi ještě byli gentlemani a i když i tenkrát často ženy opouštěli, tak to jejich milování takové nějaké vznešené... a k zešílení krásné...

3 Jenúfka Jenúfka | 30. července 2011 v 21:00 | Reagovat

Je to tak, dneska jdou hned na věc a jsou sprostý když nechci...

4 Karamba Karamba | 8. března 2013 v 12:56 | Reagovat

Burani a křupani, obdivovatelé Zemanů a jiných smradlavých tupanů, upocených a připochcaných ochlastů... fuuuuuuuj, nikdy se nevdam!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama